Vánoční zpěvy z doby husitské
Vánoční koledy z Jistebnický kancionál
Musica Bohemica


IMAGEN

musicabohemica.eu

1982
Supraphon 1117 2985 (LP)

1997
Supraphon SU 3316-2 211 (CD)

1979
Nahrávka Čs. rozhlasu Praha




A

1 - a) In hoc anni circulo   [3:00]
b) Ježíš náš spasitel
2 - Dietky mladé i staré   [2:55]
3 - a) Z ustanovenie zákona   [2:35]
b) Nascitur de virgine
4 - Přišel nám den veselý   [1:30]
5 - Danielis prophecia   [3:45]
6 - Stala sě jest věc divná   [3:20]
7 - V řečeném městě Betlémě   [2:00]


B

8 - Jedniem hlasem tiemto časem   [3:15]
9 - Přišli jsme na čest zpievajíc   [3:20]
10 - a) Puer natus in Bethleem   [3:25]
b) Nunc angelorum Gloria
11 - Pueri nativitatem   [1:55]
12 - Narozenie pána   [3:25]
13 - Puer nobis nascitur   [1:45]
14 - Za ciesaře Augusta   [1:55]





Sóla zpěv:

Jaroslav Tománek (#1b, 3b, 11)
Lubomír Vraspír (#1b, 6, 9, 12)
Vratislav Vinický (#3a)
Jaroslav Krček (#6)


Gabriela Krčková • hoboj sólo (#12)
Jaroslav Krištůfek • housle sólo (#11)


Musica Bohemica
Jaroslav Krček






CD, 1997

IMAGEN




Vŕnoční zpěvy z doby husitské
Vánoční koledy z Jistebnický kancionál

„I STALO SE V TĚCH DNECH, VYŠLO PORUČENÍ od císaře Augusta, aby byl popsán všechen svět. I šli všichni, aby zapsáni byli, jeden každý do svého města. Vstoupil pak i Josef... do města..., kteréž slove Betlém, aby zapsán byl s Marií zasnoubenou sobě manželkou těhotnou. I stalo se, když tam byli, napinili se dnové ... I porodila syna prvorozeného a plénkami ho obvinula a položila jej v jeslech...“

Tak začíná prosté vyprávění evangelistovo o narození „děťátka“, probuzení pastýřů a jejich cestě do Betléma, kde naleznou „radost velikou, kteráž bude všemu lidu“. Tuto základní látkovou osnovu dopinili pak neznámí skladatelé vánočních písní řadou dalších motivů o darech, které pastýři přinášejí neviňátku, a vtiskují literární předloze pečeť českého prostředí a domácí tvorby. Nejsou to tedy svým původem projevy lidové. Do spontánního repertoáru pronikly působením církve, která se tak snažila ovládnout přežívající tradici pohanské obřadovosti a včlenit církevní svátek do lidového kalendáře.

Je tedy zřejmé, že stáří vánočního obyčeje se nekryje se stářím dochovaných písní. Jestliže kolední obchůzka patří prokazatelně k nejstaršímu (předkřesťanskému) obřadu zimního slunovratu, jsou nejstarší písně oživující vánoční legendu parafrází poloumělých skladeb 14. a 15. století, později i barokních vánočních her, z nichž přijaly často užívanou formou dialogů.

Podle výkladu L. Niederleho přijali Slované název koleda z latinského označení prvních dnů měsíce ledna, kdy se odbývaly slavnosti slunovratu. „Jako kněží pohanští“, píše Z. Winter, „prvního dne každého měsíce (calendae) obcházeli po domech s modlami, rovněž tak chodívali hned první kněží křesťanští s křížem po domích a dávajíce domu žehnání, přijímali za to dary. Z kalend se stala kolenda, koleda“.

Všeobecně je u nás tento obyčej doložen už v době předhusitské. Od Štědrého dne do Hromnic chodili na koledu příslušníci nejrůznějších sociálních skupin. Podle zpráv dochovaných z poloviny 14. století koledovali takto i pražští preláti, kanovníci a ostatní duchovenstvo. Arcibiskup a církevní hodnostáři měli dokonce statutárně předepsanou výši koledních platů. Podle V. V. Tomka měl arcibiskup „dáti prelátům a kanovníkům 4 kopy, služebníkům kostela, tj. vikářům a oltářníkům a jiným 2 kopy, žákům kůrním 20 a bonifantům 10 grošů, ovšem jen těm, kteří osobně do domu arcibiskupova přišli a kolední zpěv před ním vykonali“.

Podobně drželi tento obyčej i správci farních škol, žáci, městští pacholci, biřici, pivovarští dělníci i veřejné prostitutky. Ještě před koncem 14. století došlo k četným zákazům a omezením kněžské účasti na obřadech nevázaného charakteru a roku 1390 zakázali staroměstští konšelé koledovat příslušníkům opovržených profesí.

Předhusitské koledování vykazovalo těsnou souvislost s liturgickým zpěvem. Proto byly také, jak píše Z. Nejedlý, „řádné koledy konány na způsob procesí od kněží a žáků. Kněží nesli obraz Kristův, jejž obyvatelé domu líbali. Žáci, oblečení v bílé roucho, nesli hořící svíce a kadidlem vykuřovali domy. Za to dostávali dary“. Nejčastěji se přitom zpívaly latinské písně jako: Ecce Maria genuit nobis salvatorem, Judea et Jerusalem nolite timere, Verbum caro factum est, Haec est dies, Genuit puerpera regem.

Povaha tohoto repertoáru vylučovala účast těch, kteří nebyli znalí liturgického zpěvu. Není tedy vyloučeno, že existovaly i jiné (laické) zpěvy světského prostředí měst a venkova, avšak žádný jejich zápis se nedochoval. Víme jen, že vánoční období přinášelo zábavy nejrůznějšího druhu. V řádu Arnošta z Pardubic z roku 1357 nacházíme např. odsouzení „hry kostečné“, která se „po všeobecném zvyku“ hraje před Štědrým dnem. Značnou nevázaností se rovněž vyznačovaly koledy selského lidu, o nichž ovšem také nejsme dostatečně zpraveni. Jen v Chelčického Postile je nejasná zmínka o kolednících, kteří zpívají: „Dětáťko narodilo se nám / a syn dán jest nám“. Z konce 15. a z první poloviny 16. století pak existují různá usnesení, která zapovídají např. vánoční schůzky, při nichž se pilo společné „kolední pivo“, neboť skrze ně „častí.. neřádové... se páší“.

Nejvýznamnější skupinou, která udržovala kontinuitu předhusitského a husitského vánočního zpěvu, byli žáci. Přispěla k tornu zejména ta okolnost, že na vysokém učení pražském byla jako jedna z povinných oborů zavedena „ars musica“. Studenti pak šířili její znalost i mezi dalšími vrstvami obyvatelstva: na šlechtických sídlech, v městských domech, na tržištích i v hospodách. Nelze také zapomínat, že koleda středověkých žáků byla důležitým zdrojem jejich obživy. I Jan Hus v mládí zpíval na kůru, koledoval, žebral a podle zavedeného zvyku odevzdával vše starším kolegům, čekaje, co na něho zbyde.

Ještě před vánoci zahajovali žáci farních škol i se svými správci tradiční mikulášskou koledu. Byla to obchůzka s figurou biskupa a žáci se pro tu příležitost oblékali do bohatě zdobených šatů, jezdili na koních i vozech a zpívali:

Přišli sme na čest zpievajíc
ku pánu šlechetnému,
jeho se daru radujíc
vedle biskupa ctného.

Račiž ny obdařiti,
toběť na čest zpieváme,
chcemeť tvú štědrost chváliti,
neb k tobě lásku máme.

Jedna z nejstarších zmínek o mikulášské koledě pochází z roku 1429, kdy na staroměstské radnici koledovali s „biskupem“ žáci od sv. Mikuláše, z Týna, od sv. Michala, Havla, Jiljího a Haštala. „Začež episcopo“, píše Z. Winter, „dána byla koleda po 2 gr. z denních peněz“. Jinou zprávu uvádí k roku 1447 Staré letopisy české:

„Téhož léta purkmistrové a konšelé obojího města přikázali všechněm rektoruom školním i farářuom jich, aby na den svatého Mikuláše žáci nechodili v šatech nádherných ani v pásiech pozlacených anebo stříbrných, s záponami, u věncích perlových, ale prostě, kteří chtí, v svých šatech anebo měštěnínských suknicích nedrahých, a ovšem na koních aby nejezdili, jak někdy jsú činievali; a to zachovati uložili v budúciech časech tak choditi pod poslušenstviem panským. Ale hradští žáci zpět činie i ve všem tom chodie, což se zde brání.“

Konšelé i univerzita opakovaně vydávali nařízení proti nemírné zdobnosti žákovských koled, ale marně. Žáci našli vždy účinné zastání u předních osobností města. V. V. Tomek z toho pak nikoli neprávem usoudil: „Patrně se zvyklost ta líbila obyvatelstvu, kteréž žákům nadržovalo“.

Právě v jejich repertoáru můžeme pozorovat, jak se tradiční vánoční píseň (Vizměž pacholíčka, Stala sě jest věc divná) vyvíjí k novějšímu (V řečeném městě Betlémě, Jedniem hlasem tiemto časem) i zcela novému typu koledy (Přišel nám den veselý, Ježíš náš spasitel). Nejsou to písně lidové v romantickém pojetí. Jejich lidovost spočívá v tom, že byly určeny pro lid. Tam pak zdomácněly, folklorizovaly se. „Doba, která dovedla býti vášnivě zapálena v boji za Kristovu pravdu“, napsal Zdeněk Nejedlý, „dovedla se radovati i v prosté náladě vánoční. Vedle prudkých písní táborských jsou právě tyto vánoční písně husitské nejkrásnějším jevem husitské literatury písňové“.

Probíráme-li se prameny středověké hudby, vystupuje před námi tento vánoční repertoár jako něco, co je v husitském období poněkud výjimečné a zvláštní. Reformní hnutí odmítalo jakoukoli zdobnost v oblečení, literatuře i zpěvu. V artikulech táborských kněží se např. doslova uvádí: „Všechny misály a knihy ke (kostelnímu) zpěvu, podobně i viatiky a knihy kanonických hodinek a všechny ornáty… mají býti ničeny nebo páleny“. Podobně považovali každého, kdo studoval na latinských školách za „marnivého a zpohanilého“. Radikální strana v husitském hnutí proto ostře potírala latinu v církevních obřadech i mimo ně a spolu s ní odmítala zároveň i světskou hudbu a zpěv. Tak v roce 1420 nebylo možno podle Vavřince z Březové nalézt v husitském táboře „žádné melodie zvučících píšťal nebo harf, jak se dosud stávalo“. Instrumentální hudba se tu považovala za „nástroj ďábla“. Ani varhanní hra, ani vokální vícehlas nedošly u Táborských uznání. Byly prý ně jen „daremné lektání a dyndování kratochvilné“.

Tento táborský radikalismus však nezasáhl všechny vrstvy obyvatelstva a nepokryl celé území tehdejších Čech Pražská strana setrvala např. u latinského obřadu, ale i Želivského a Žižkova skupina středu si uchovala určitou toleranci vůči latině i vícehlasému zpěvu. Dokazuje to i sedm dvojhlasých vánočních písní, obsažených v Jistebnickém kancionálu. U jedné z nich (Stala sě jest věc divná) nacházíme dokonce instrumentální úvod, mezihru a závěr. Vokální část je pak rozvržena pro tenor a skupinu chlapců. To mj. svědčí o tom, že s husitskou revolucí nezanikla instituce kůrních žáků. Podobně i jiné kulturní jevy z doby Karla IV. přešly souvisle do nového období.

Pozorujeme tedy, že tradice žákovského zpěvu, spjatá spíše s pražskou stranou či umírněným středem, byla natolik silná, že dokázala uchovat hodnoty vokálně instrumentální hudby, jež byly vystaveny ostré kritice táborských ideologů. Bez nadsázky můžeme říci, že zatímco husitství svým dogmatismem a svou jednostranností vedlo k „potlačení zpěvu oráče za pluhem“ (jak o tom svědčí anonymní latinské verše z pol. 15. století), zbrzdilo vývoj instrumentální hudby Čechách, byli to právě žáci, kteří ve svých koledách uchovali hodnoty světské lidové hudebnosti a do jisté míry pomáhali udržet i kontinuitu s evropským vývojem. Některé koledy získaly všeobecnou oblibu i v sousedních zemích, zvláště v Německu a Polsku, jiné byly zase svého druhu importem do českého prostředí. V tom spočívá výlučnost a velká historická cena tohoto repertoáru. Právě s jeho pomocí bylo možno později překonat hluboké mezery ve vývoji české a západoevropské hudby.

Obraz písňového repertoáru husitských Čech byl v důsledku protireformačních opatření 17. a 18. století značně zkreslen, ne-li docela potlačen. Určitým vodítkem byly jen ojedinělé zápisy v rukopisech Vyšehradském, Třeboňském a Vyšebrodském a některé utrakvistické památky z 16. století. Chyběl pramen zásadního významu. Česká historiografie na něj musela čekat až do 70. let minulého století.

Stalo se to v srpnu 1872. Student L. Katz nalezl na faře Jistebnici starý, značně poškozený rukopis. Předložil jej k posouzení Františku Palackému, který rozpoznal jeho pramennou hodnotu. Na jeho přímluvu jej pak jistebnický farář Schuller věnoval Národnímu muzeu, kde dostal signaturu II C 7 a vešel do povědomí jako Jistebnický kancionál.

Je to rukopis pořízený patrně před koncem první poloviny 15. století. Vznikl zřejmě na základě několika předloh, z nichž nejstarší sahá do 20. let. Podle tolerantního vztahu k latině je rukopis spojován se skupinou husitského středu. Má v podstatě tři části: 1. mešní zpěvy (orgo missae, proprium de tempore, proprium de sanctis), 2. duchovní písně (písně modlitební, Husovy písně, o večeři Páně, písně obecné, vánoční, velikonoční mariánské a příležitostné), 3. nešporní a jiné zpěvy (nešpory vánoční a velikonoční, vánoční a jiné zpěvy ve formě her aj).

Na první pohled je tedy patrné, že vánoční zpěvy mají v Jistebnickém kancionálu významné zastoupení. Vedle starších nápěvů odvozených z tradičního chorálu (Stala sě jest věc divná), objevují se tu i kolední písně nového typu jako Ježíš náš spasitel aj. Také vícehlasé zápisy tu svědčí o existenci skupin školených zpěváků, které jediné je mohly realizovat (Dietky mladé i staré, Z ustavenie zákona, Virgo mater, V řečeném městě Betlémě, Stala sě jest věc divná, Ježíš náš spasitel, In hoc anni circulo). Byly to malé, nejvýše pětičlenné skupiny pěvců, které provozovaly chrámový zpěv za doprovodu jednoho i více nástrojů. Ostatní však byli tím zbaveni aktivní účasti na obřadu. To byl patrně hlavní důvod, proč husitští ideologové od těchto forem upustili. Zavrhovali vše, co odvádělo pozornost od přímočarého obsahu a smyslu vokálního sdělení.

Zvláštní postavení mezi husitskými koledami v Jistebnickém kancionálu mají latinské písně, z nichž nejoblíbenější ve své době byly Magnum nomen domini Emanuel a Dies est laetitiae. Ze starších latinských zpěvů českého původu ožily v žákovské koledě Puer natus in Bethleem a Puer nobis nascitur. Poněkud umělejší ráz mají Cum gaudio concurente a Pueri nativitatem. Zhruba od 30. let 15. století se objevují časté překlady starších latinských písní (Magnum nomen domini Emanuel - Jméno boží veliké Emanuel, Puer natus in Bethleem - Narodil se král židovský ap). Některé latinské písně nejsou zmíněny ve starších pramenech, a jsou proto považovány za nové. Patří k nim Nascitur de virgine, Esechielis porta, Danielis prophecia, In hoc anni circulo a vůbec jedna z nejoblíbenějších písní své doby Nunc angelorum gloria.

Zdeněk Nejedlý o tomto repertoáru napsal: „Žáci znali se v latině, potřebovali písně a poněvadž naše latinské písně měly lidové nápěvy a dokonce některé z nich byly i v lidu populární, neostýchali se jich užíti při svých koledách“.

Soubor vánočních zpěvů obsažený v Jistebnickém kancionálu přidržuje se evangelistových slov a vytváří základní motivy, které přecházejí z generace na generaci a stávají se tematickou oporou, na níž později vzniká i vánoční repertoár baroka a klasicismu. V duchu biblické předlohy zařazuje husitský vánoční zpěv základní událost do doby „za ciesaře Augusta“ a lokalizuje ji „v řečeném městě Betlémě“. V písni Ježíš náš spasitel se pak zpívá:

Panna porodila
a v jeslech položila
svého syna milého.

Některé obrazy jako by inspirovaly lidové řezbáře a betlémáře 18. století:

Volek, oslík poznal,
na pána svého dýchal.

Zvlášť velkou životní sílu prokázaly motivy pastýřů. Právě v nich máme zachováno zprostředkované svědectví o tom, jak se literární předloha folklorizovala:

Neb anjelé pastuškám zjevili,
narození v noci zvěstovali,
řkúc: Zvěstujemeť vám
radost všeho lidu.

Tyto obrazy rozvíjely celé další generace. „Jděte, dětáťko vizte“, zpívá jiná koleda, „plenkami obvinuto a v jesličkách svinuto“ a dvojhlasá skladba Stala sě jest věc divná připojuje motiv darů:

Kto slýchal divy také,
by přijeli tři králové
ot východu slunce k němu,
dávajíce dary jemu.

Radostnou vánoční náladu plně pak vyjadřuje píseň:

Přišel nám den veselý
beze všeho smutka,
narodil se syn boží
z čistého životka,

u níž Zdeněk Nejedlý zvlášť oceňuje lidovost tohoto verzu:

Porodivši děťátko
poče kolébati,
jsúc tak čistá děvice,
byla bohu máti.

Husitské koledy vnesly i do atmosféry vánoc lidový ideál pospolitosti a bratrství. V jeho duchu vyzývá také známá píseň:

Jedniem hlasem tiemto časem
všickni spolu zpievajme
s celým srdcem naším
boha chválu vzdajme.

I přes odlišnost hudebního výrazu a jazykové dikce od pozdějšího repertoáru mají tyto zpěvy nejeden společný rys, kterým překlenuly staletí. Patří k nim i odvěká přání:

a lidem dobré vóle
buď pokoj na zemi.

Přítomná deska zahrnuje podstatnou část dochovaných vánočních zpěvů z doby husitské. Jejich realizace se ujal komorní soubor Musica Bohemica, který od svého vzniku září 1967 trvale zakotvil v českém koncertním životě. Patřil původně do sdružení Chorea Bohemica. Po osmi letech se osamostatnil a od března 1977 působí ve svazku Symfonického orchestru hl. m. Prahy FOK. Jeho základní kádr tvoří hudební pedagogové, absolventi pražské a plzeňské konzervatoře, Akademie múzických umění v Praze, členové České filharmonie a předních pražských orchestrů. Mnozí z nich získali v průběhu let významná ocenění tvůrčích a interpretačních soutěžích doma i v zahraničí.

Svou dramaturgickou a stylovou vyhraněnost získal soubor systematickým pronikáním do minulosti naší hudby. Českou a slovenskou diskografii obohatil interpretacemi klasického fondu české lidové písně, oživil zápisy barokních kancionálů a husitskými koledami proniká do jedinečného světa pozdní gotiky.

Uměleckým vedoucím a dirigentem souboru je hudební skladatel Jaroslav Krček (1939). Jeho skladatelské dílo je pozoruhodné tím, že se vyvíjí ve dvou zdánlivě protikladných liniích: na jedné straně elektronický experiment (např. opera Nevěstka Raab), na druhé straně stará hudba, lidový a pololidový repertoár minulých století. Určitou syntézou těchto poloh je Krčkova I. symfonie, komorní Suita semplice, houslový koncert a některé skladby scénické. Jeho vývoj připomíná pyramidu: ze dvou vzdálených bodů směřují vzhůru dvě linie. Čím blíže k vrcholu, tím jsou si bližší. Folklór přestává být autentickým folklórem a odlidštěný exerpiment experimentem. Zůstává tvorba.

Tato deska otevírá pohled do tvůrčí dílny Jaroslava Krčka době, kdy hledal cestu k hudebním pramenům husitských Čech. „Čím hlouběji sáhneme do minulosti“, řekl o své práci, „tím se prameny stávají záhadnější. Vstupujeme do jiného světa, kde platila nejen jiná notace, ale i jiný životní způsob a styl. Dešifrovat středověkou hudbu, to dnes už předpokládá ovládnout samostatný vědní obor. Ne nadarmo se říká: nejlepší způsob jak hrát špatně starou hudbu, je hrát přesně, co je napsáno. Zkrátka - všechno je jinak“.

Tak vznikl na základě Jistebnického kancionálu, rozsáhlé literatury, v níž dominuje dílo Zd. Nejedlého, a studia recepce husitských vánočních motivů v kancionálech další epochy pokus o realizaci uceleného repertoáru vánočních koled první poloviny 15. století. Umělecký záměr autora si na některých místech vyžádal drobné rytmickoagogické úpravy, korektury ligatur či polohy původního zápisu. Omezený prostor gramofonové desky vedl také ke krácení některých rozměrnějších textů. Realizátor však neusiloval o rekonstrukci původního stavu. Jeho přístup je jiný: Podává samostatnou interpretaci, která vyrůstá z poznání a klimatu doby. Položil důraz na sociální skupinu středověkých žáků, kteří byli hlavními nositeli koledního zpěvu, a proto z jeho zpracování nevane gotická strohost a chlad, ale pinokrevný proud života.

Jindřich Pecka




notes in english





IMAGEN